2.) Facka padla, až ho z vozíku zvedla

30. března 2015 v 16:31 | Zuzy
Tak miláčci, to jsem celá já, rozjedu se a pak … skoro tři stránky ☺ Klidně bych jela dál, strašně mě to bavilo. Aničce dám metál…bezvadný začátek, námět a vůbec chytlo mě to už v neděli, kdy jsem přečetla první díl.
Nejdřív jsem to chtěla ukončit jinak, než to je v průběhu psaní, totiž měním plány, někdy i dost zásadně a tady se mi to nějak nabízelo samo!
Původní plán byl celkem mírumilovný ☺ tak, že se jí záhadný stařeček představí, ale tohle bude třeba ještě zajímavější. Neměla jsem to srdce nechat konec bez toho, abych rozehrála Haničce ♥
Tak hodně zdaru a zábavy při psaní, já si to fakt užila!

2. kapitola


"Slečno, počkejte, prosím" …oslovil ji onen muž, který seděl po celou dobu, co trval film, vedle ní. Zastavila se s tlukoucím srdcem: Co jen může chtít?...vrtalo jí hlavou. Otočila se prudce, až jí spadly její neposlušné vlasy do tváře. Uviděla, jak namáhavě tlačí kolečka svého invalidního vozíku po plošině do mírného svahu kinosálu.
"Ano, přejete si?" …řekla ochotně. "No, víte, je mi to trapné vás obtěžovat, ale můj asistent si musel odskočit ještě dřív, než skončil film a teď se ke mně nejspíš nedostane, všude u východu jsou lidé a já bych jen stěží mohl...?" pokynul směrem ke svému invalidnímu vozíku …"Ale jistě, ukažte, pomohu vám!"…vzala vozík za jeho madla a snažila se co možná nejšetrněji vytlačit s jeho pomocí vozík až k východu. Po chvilce strávené v davu lidí se pokusil znovu oslovit onu krásnou rusovlásku, které se mu zdála smutná.
"Jak se vám líbil film, slečno? Bavila jste se?" Čekal, až odpoví a mírně se otočil, ten jeho záhadný výraz, optimismus v hlase, jakoby to nebyl stařík i jeho "doplňující poznámky" k filmu byly spíš uličnické, než usedlého muže, navíc postiženého.
"Nebyl to úplně můj šálek kávy, viděla jsem i lepší! A jestli jsem se bavila, máte pravdu, napříč tomu všemu, bavila, ale jen díky vám a vašim poznámkám a reakcí na ně od ostatních diváků. Někteří lidé jsou děsní a nepříjemní suchaři." Muž v křesle, které tlačila před sebou, jakoby pookřál, poposedl na svém vozíku a radostně zahlásil. "Vážně vás ty moje kecy bavily, neobtěžovalo vás to?"
"Prosím vás, co by obtěžovalo, bez těch poznámek by to byla nuda! Jediný, kdo mě obtěžoval, byl ten nerudnej, vystresovanej a zamindrákovanej plešoun! A pak se říká, krátké vlasy, dlouhý rozum...ovšem, u něj to neplatilo! Jak říkala moje babička: Na blbé hlavě se chytrý chlup neudrží!" …začali se oba od srdce smát, až se lidé ohlíželi. Měli se jít bavit, od toho tu přece jsou…a zatím se tvářili úplně stejně, jako, když sem přišli. Nervózně postávali u šaten, předbíhali jeden druhého a pokřikovali s nataženou rukou po šatnářce ve snaze ulehčit jí hledání jejich kabátů.
"Slečno, nerad se vnucuji, ale nemohl bych vás pozvat na malé občerstvení do malého bistra hned vedle kina?" Viděl její rozpaky a proto chvatně dodal " Za to, jak jste mi moc pomohla, občas ty kolečka nějak sám nemohu zvládnout." Povzdechl si. Přišlo jí ho líto, ale rozum jí velel nechodit. Nerozuměla tomu, ale elán, životní vitalita tohoto muže byla neskutečně nabíjející, nakažlivá. Přesto, že mohl sedět na svém vozíku a zanevřít kvůli svému postižení na celý svět, na lidi, na život. Je jiný, pomyslela si, asi nějaká životni filosofie.
"Víte pane, já bych moc ráda, ale mám celkem náročnou práci, musím brzy vstávat, nemohu si dovolit zaspat nebo nepřijít, ale je už docela pozdě." Zněla dost nejistě. "Tak to chápu, ale vážně bych vám rád poděkoval, jedna káva nezabere moc času, co říkáte? Navíc, ten můj pomocník si šel nejspíš koupit zase ty svý smradlavý viržínka a kdo ví, kdy se vrátí, musím na něj stejně počkat." Sledoval, jak zápasí sama se sebou. Nejspíš se ustrnula z dobroty srdce nad starcem na vozíku, pomyslel si.
"Dobře tedy! Ale jen na malou chvilku, jednu kávu bych možná i přes pokročilou hodinu mohla zvládnout."
Vyjela s vozíkem ven na ulici, kde vládl noční klid, zbytek lidí, co opouštěli kino, nasedalo na autobus nebo si přivolalo taxi, spěchali domů a zase propadali stresu. Ona byla ráda, že mu na okamžik unikla.
"Je krásný jarní večer, mám rád, když vzduch voní nadcházejícím jarem, i když tady ve městě to není tak patrné. Pochybuji, že by někdo z tamtěch", ukázal rukou na lidi, kteří se cpali do přeplněného autobusu, "si toho vůbec všimnul."
Letmo se rozhlédla, bistro bylo na dohled jen pár kroků..."Ano, to máte naprostou pravdu. Chybí mi kontakt s přírodou a vůbec příroda jako taková, těch pár parků, co je tady, mi to nějak nemůže vynahradit!" Povzdechla si...vycítil smutek v hlase své společnice, začal litovat toho, že jí nemůže pohlédnut do tváře a dál seděl na vozíku.
Ale to už vjížděli do téměř prázdného bistra, kde bylo jen párek štamgastů u barového pultu, kteří se s nově příchozími nenechali rušit v popíjení piva. Zaparkovala vozík na druhé straně podniku, jen dál od těch dvou. Posadila se naproti němu. Díval se na ni hlubokýma očima, které jí najednou začaly znervózňovat. Když přišla servírka, objednal kávu a minerálku, přesně tak, jak si ujednali…
"Takže máte ráda přírodu, slečno, to je dobře. Pokud se mohu zeptat, říkala jste, že vám chybí, máte také jiný přízvuk, odkud jste, smím-li se ptát?" …pohrával si s jídelním lístkem, ale nejen oči, ale i jeho ruce, neodpovídaly jeho věku... zmateně četla v jeho tváři.
"Narodila jsem se v Torontu v Kanadě a také tam donedávna žila, ale tady mi chybí "naše" hory, lesy, nádherná jezera, řeky, ve kterých se dají lovit ryby holýma rukama, prostě tady je té civilizace na mě nějak moc!" …posteskla si. Tak, to vás chápu, musí se vám po domově stýskat...zamíchal kávu, kterou mu servírka postavila na stolek.
Aniž by jeden z nich nadál, přistoupil k nim jeden ze štamgastů, v ruce držel rozpitou láhev piva a ten druhý ho následoval…
"Hele prďolo, půjč nán tu svoji krasavici, ať se trochu pobavíme, co ona s takovým..?"…uchechtl se a táhl z něj alkohol, čpěl kouř, lesklé oči opilce svítily. Hnusili se jí oba... Nejlepší by bylo vypadnout, neubrání se dvěma, ale co on, je na vozíku, nemohla bych ho tu nechat.
"Ale tak pánové, copak je nějaká věc, abych vám ji půjčoval a navíc, nás rušíte v konverzaci, vraťte se ke svému pivu, klidně vám zaplatím další rundu. Slečna přišla se mnou a také se mnou odejde! " …v klidu odpověděl, ale klid bylo to, co je vydráždilo.
"Ale copak, takovej krypl a je na mladý, pohledný masíčko! Je jí pro tebe škoda, my se s ní zabavíme líp, na to vsaď tu svoji kryplkáru!" …skřehotal jeden a ten druhý se začal sápat po Ginger. Servírka dělala, že nevidí, neslyší a raději zmizela vzadu. To, co se stalo pak, Ginger, nejspíš nezapomene.
"Nech ji, ty obludo ožralá..!" Nebo co..!" …vysmíval se druhý a začal ji obtěžovat.
"Pusť ji nebo to schytáš!" …dvojhlasný řev opilců a prosby bránící se Ginger se nesly lokálem... "Tohle!!!" Onen muž vstal z vozíku, napřímil se neuvěřitelnou rychlostí a tomu, co držel Ginger za vlasy, jednu vrazil, až dotyčný upadl na zem a rovnal si čelist..a ten druhý ho vybízel k tomu, že je čas vypadnout. Mrazivé ticho nastalo. Ginger se začaly zaplavovat slzy... "Musím jít, nejsem tady nikomu pro legraci!" …brala svoji kabelku a chtěla odejít.
"Ginger, počkej, vysvětlím ti to!" …držel ji za ruku onen muž, co byl evidentně zdráv a žádnou asistenci nepotřeboval... "Jak znáte moje jméno??" hlesla.
"Neřekla jsem vám ho, tak odkud ho sakra znáte a kdo jste?!" …začala se třást po celém těle.

"Omlouvám se! Já, přečetl jsem si ho včera na tvojí uniformě v hotelu!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Be Bad, stay Dangerous, make HIStory and you'll be Invincible!"
Musíme aktivně usilovat o pravdu. Nesmíme se smířit s kompromisy. Nezvolily jsme si cestu války, ale cestu lásky. Nikdy nepřestaneme snít a nic ani nikdo nás nedokáže zlomit. Jsme pevnější, než všechna ocelová zloba světa. ♥