4.) Představení skončilo

30. března 2015 v 16:33 | amonikam
Milé dámy, tak přidávám další kapitolu naši společné povídky. Kdyby mě čas netlačil, tak to sem ani nedávám. Vůbec nejsem spokojená, ale vzhledem, že od zítřka budu mimo provoz společně s mým počítačem, tak jsem nemohla jinak. Tak teď je to na tobě Kristýnko :)





4. kapitola - PŘEDSTAVENÍ SKONČILO



" Slečno Ginger, tak co s těmi lumpy provedeme?" zeptal se úsměvně Frank. Mladá dívka je naprosto šokovaná. Kdoví jestli víc z těch dvou neurvalců, nebo ze svého společníka, který ji celou dobu lhal.

" Víte co, nevím kdo z vás je větší lump. Jestli ti dva, nebo vy pane Jacksone."...zlostně pohlédne do tváře staříkovi, který vlastně žádným staříkem není.

" Pane Jacksone, doufám, že jste se náramně bavil. Tohle je poprvé a naposledy, co jsem vám dovolila se bavit na můj účet. Už nikdy vás nechci vidět." Rozhořčenost v ní graduje.

" A teď, když mě omluvíte, půjdu. Představení skončilo." Z lehkostí a se vší úctou se k mužům otočí zády. Nedovolí nikomu z nich, aby se zmohl na jediné slovo. Zdá se, že jim to pro změnu natřela ona, ale slzy, které se ji nahrnuly do očí mluví jinak.



" No Michaeli, vypadá to, že tentokrát ti to moc nevyšlo." konstatuje Frank. Zná Michaela dlouho, ale tenhle smutný pohled v jeho tváři viděl prvně. Že by reakce neznámé dívky s ním, tolik zamávala?!



Smutná Ginger otírá uplakaný obličej do polštáře, když v tom uslyší tiché kroky a zaťukání na dveře pokoje.

" Mohu dál?"...zeptá se její spolubydlící...." Jistě Jennifer. Je to přece i tvůj pokoj."....s Jennifer jsou už léta kamarádky. Znají se od útlého dětství. Společně chodily do školy, vyprávěly si o svých prvních láskách. A když se tenkrát Ginger rozhodla odejít z Kanady bylo jisté, že Jennifer půjde s ní. Nemohla svou nejlepší přítelkyní po tom všem, co si prožila opustit. V kapse měly sotva pár drobných, a když se jim naskytla příležitost pracovat v několika hvězdičkovém hotelu, který jim rovnou zabezpečil i bydlení bez váhání nabídku přijaly. Ani jedna z nich rozhodně netoužila po kariéře vytíračky podlah a leštičky talířů, ale bylo to daleko lepší, než zůstat na ulici.



" Ach Ginger, neměla jsem po tobě chtít, aby si za mě vzala směnu. Kdybych tě o to nežádala, tohle by se nestalo."....přisedne si na okraj postele. " Sakra, proč jsem jen šla na to debilní rande." Cítí se vůči Ginger provinile. " To je v pořádku Jannifer.".." Není to v pořádku, nic není v pořádku. Kdyby jsi nebyla přepracovaná nikdy by si ty talíře nerozbila. Potřebovala jsi odpočinek, po těch přesčasech, co jsi neustále brala a ne, aby si dělala i za mě. Měla jsem si to uvědomit. Promiň. Ginger, můžeš mi to odpustit?"....žádá. Nikdy se necítila hůř. " Jestli tě ten všivák vyhodí veř, že mu to nedaruji. Já mu ukážu, já.."....." Nevyhodí."........přeruší ji Ginger..." Nevyhodí?".....nechápavě kouká, jakoby nerozuměla. ..." Nevyhodí, protože ten muž všechnu škodu za mě zaplatil."....bylo ji naprosto hrozně, když si uvědomila, že Michael utratil tolik peněz jen proto, aby nepřišla o práci...." Tak proč ten pláč? To je přeci ohromné Ginger. Nechápu sice, který blázen utratil hromadu peněz jen proto, aby si nepřišla o flek, ale tohle se musí pořádně oslavit. Vhoď něco na sebe. Zvu tě na skleničku."....snaží se vytáhnout to drobné bezvládné tělo z postele..." Ne, tentokrát se z toho zlato nevykroutíš. Jde se!"....přikáže své přítelkyni.
 

3.) Odhalení, nad které není

30. března 2015 v 16:32 | Hanylen
Zuzy pěkně vyhrotila naší povídku a měla pravdu. Tohle bylo perfektní. Takže… pokračování je na mě. Tímto pěkně děkuju za takovou laťku. No, ale jedeme dál!!!



3. kapitola

Odhalení, nad které není.



"Jak znáte moje jméno? Vždyť jsme se ani nepředstavili". "To sice ne, ale přečetl jsem si ho na tvojí jmenovce v hotelu".., řekl náhle váhavě ten neuvěřitelný stařík. Jeho dokonalé maskování utrpělo újmu v podobě odlepující se části vousů.
Ginger jakoby stále nemohla věřit, že by to, co se jí jenom zdálo by mohlo být realitou a pátrala v paměti, kdo z hotelových zaměstnanců nebo návštěvníků by to mohl být.
Naznačila jen rukou na defekt na jeho tváři, která dostala starostlivý výraz. "To je v pořádku", ozval se. "Ale doufám, že vám se nic kromě šoku nestalo. Ti neurvalci vás ošklivě tahali za vlasy".
Přistrčil svůj vozík ke vchodu, aby se jen tak lehce nemohli dostat ven,
"Mám někoho zavolat?" vykoukla až teď vyděšená barmanka, aby zjistila situaci nebo případné škody. Už krátkou chvíli se ozývalo slabé pípání z náramku na mužově zápěstí. Tou bitkou se zřejmě aktivoval nějaký alarm. "Děkuji, slečno… ale moji lidé už se o to postarají.
"Vaši lidé?" divila se. Zřejmě to nebyl jen tak nějaký chudinka.. "Ano… a vy radši zůstaňte pěkně kde jste, než přijedou", ukázal na ty dva. Věřte mi, že umím i karate a klidně vás o tom přesvědčím, když bude třeba.". Gestem spojených rukou naznačil, aby se posadili bokem. Ginger si opět všimla šlachovitých paží, kterém sice neodpovídaly stařeckému věku, ale také ani jemnému nízkému hlasu.
Během dvaceti minut se venku ozvala siréna policejního auta, které doprovázelo ještě dva další vozy. Z jednoho z nich vystoupil malý zavalitý človíček žoviálního vzhledu a u pusy držel doutník.
"Kde je pan Jackson? Nestalo se mu nic?" "Tady , Franku"… Oslovený si teprve potom uvědomil, na koho se vlastně dívá. Málem mu vypadl jeho doutník a musel se posadit vedle té vypečené dvojice, protože hrozila srdeční zástava.
"Může mi někdo proboha říct, co se tady stalo?" "Tihle dva neurvalci obtěžovali mou přítelkyni i mě. A dost nevybíravým způsobem".,
Michael si postupně odstraňoval části maskérské práce z krku i obličeje. Oblečení z obchodu armády spásy se taky hodilo. Teď bylo na řadě, aby žasla jak Ginger, tak ti dva chlápci, kteří na něho zírali doslova s otevřenou pusou. Dívali se do jiskrných hnědých očí přibližně pětatřicátníka, upravujícího si vzadu husté tmavé vlasy. Teď už měl obličej klidný a zářil nečekaným rošťáctvím. "A mě bylo divný, že ses z hotelu ještě ani neodhlásil. Ty mě jednou zabiješ… co takhle příspěvek za práci v těžkých podmínkách?" odfrknul si Frank.
"Ty, vole", polkl jeden z té dvojice vedle. "To je… to je fakt Michael Jackson". "Kecáš!"
"Ne, má pravdu. A vy dva si alespoň budete pamatovat, kdo vám nakopal zadek… odpusťte mi Ginger ten výraz". "Co s nimi, pane?" zeptal se policista.
"Dostali myslím dost za vyučenou. Ale nechám to na vás, Ginger, jak se rozhodnete. Jestli chcete, aby je zatkli za výtržnictví, poseděli na stanici a měli záznam, nebudu vám to rozmlouvat".. Jak se tak na ně dívali, dalo se pochybovat, že jejich rejstřík je čistý.

P.S.
Tak tímto předávám štafetu Monice a nechám to nejen na Ginger, ale i na ní… Hodně štěstí a doufám, že jsem ti dobře nahrála..

2.) Facka padla, až ho z vozíku zvedla

30. března 2015 v 16:31 | Zuzy
Tak miláčci, to jsem celá já, rozjedu se a pak … skoro tři stránky ☺ Klidně bych jela dál, strašně mě to bavilo. Aničce dám metál…bezvadný začátek, námět a vůbec chytlo mě to už v neděli, kdy jsem přečetla první díl.
Nejdřív jsem to chtěla ukončit jinak, než to je v průběhu psaní, totiž měním plány, někdy i dost zásadně a tady se mi to nějak nabízelo samo!
Původní plán byl celkem mírumilovný ☺ tak, že se jí záhadný stařeček představí, ale tohle bude třeba ještě zajímavější. Neměla jsem to srdce nechat konec bez toho, abych rozehrála Haničce ♥
Tak hodně zdaru a zábavy při psaní, já si to fakt užila!

2. kapitola


"Slečno, počkejte, prosím" …oslovil ji onen muž, který seděl po celou dobu, co trval film, vedle ní. Zastavila se s tlukoucím srdcem: Co jen může chtít?...vrtalo jí hlavou. Otočila se prudce, až jí spadly její neposlušné vlasy do tváře. Uviděla, jak namáhavě tlačí kolečka svého invalidního vozíku po plošině do mírného svahu kinosálu.
"Ano, přejete si?" …řekla ochotně. "No, víte, je mi to trapné vás obtěžovat, ale můj asistent si musel odskočit ještě dřív, než skončil film a teď se ke mně nejspíš nedostane, všude u východu jsou lidé a já bych jen stěží mohl...?" pokynul směrem ke svému invalidnímu vozíku …"Ale jistě, ukažte, pomohu vám!"…vzala vozík za jeho madla a snažila se co možná nejšetrněji vytlačit s jeho pomocí vozík až k východu. Po chvilce strávené v davu lidí se pokusil znovu oslovit onu krásnou rusovlásku, které se mu zdála smutná.
"Jak se vám líbil film, slečno? Bavila jste se?" Čekal, až odpoví a mírně se otočil, ten jeho záhadný výraz, optimismus v hlase, jakoby to nebyl stařík i jeho "doplňující poznámky" k filmu byly spíš uličnické, než usedlého muže, navíc postiženého.
"Nebyl to úplně můj šálek kávy, viděla jsem i lepší! A jestli jsem se bavila, máte pravdu, napříč tomu všemu, bavila, ale jen díky vám a vašim poznámkám a reakcí na ně od ostatních diváků. Někteří lidé jsou děsní a nepříjemní suchaři." Muž v křesle, které tlačila před sebou, jakoby pookřál, poposedl na svém vozíku a radostně zahlásil. "Vážně vás ty moje kecy bavily, neobtěžovalo vás to?"
"Prosím vás, co by obtěžovalo, bez těch poznámek by to byla nuda! Jediný, kdo mě obtěžoval, byl ten nerudnej, vystresovanej a zamindrákovanej plešoun! A pak se říká, krátké vlasy, dlouhý rozum...ovšem, u něj to neplatilo! Jak říkala moje babička: Na blbé hlavě se chytrý chlup neudrží!" …začali se oba od srdce smát, až se lidé ohlíželi. Měli se jít bavit, od toho tu přece jsou…a zatím se tvářili úplně stejně, jako, když sem přišli. Nervózně postávali u šaten, předbíhali jeden druhého a pokřikovali s nataženou rukou po šatnářce ve snaze ulehčit jí hledání jejich kabátů.
"Slečno, nerad se vnucuji, ale nemohl bych vás pozvat na malé občerstvení do malého bistra hned vedle kina?" Viděl její rozpaky a proto chvatně dodal " Za to, jak jste mi moc pomohla, občas ty kolečka nějak sám nemohu zvládnout." Povzdechl si. Přišlo jí ho líto, ale rozum jí velel nechodit. Nerozuměla tomu, ale elán, životní vitalita tohoto muže byla neskutečně nabíjející, nakažlivá. Přesto, že mohl sedět na svém vozíku a zanevřít kvůli svému postižení na celý svět, na lidi, na život. Je jiný, pomyslela si, asi nějaká životni filosofie.
"Víte pane, já bych moc ráda, ale mám celkem náročnou práci, musím brzy vstávat, nemohu si dovolit zaspat nebo nepřijít, ale je už docela pozdě." Zněla dost nejistě. "Tak to chápu, ale vážně bych vám rád poděkoval, jedna káva nezabere moc času, co říkáte? Navíc, ten můj pomocník si šel nejspíš koupit zase ty svý smradlavý viržínka a kdo ví, kdy se vrátí, musím na něj stejně počkat." Sledoval, jak zápasí sama se sebou. Nejspíš se ustrnula z dobroty srdce nad starcem na vozíku, pomyslel si.
"Dobře tedy! Ale jen na malou chvilku, jednu kávu bych možná i přes pokročilou hodinu mohla zvládnout."
Vyjela s vozíkem ven na ulici, kde vládl noční klid, zbytek lidí, co opouštěli kino, nasedalo na autobus nebo si přivolalo taxi, spěchali domů a zase propadali stresu. Ona byla ráda, že mu na okamžik unikla.
"Je krásný jarní večer, mám rád, když vzduch voní nadcházejícím jarem, i když tady ve městě to není tak patrné. Pochybuji, že by někdo z tamtěch", ukázal rukou na lidi, kteří se cpali do přeplněného autobusu, "si toho vůbec všimnul."
Letmo se rozhlédla, bistro bylo na dohled jen pár kroků..."Ano, to máte naprostou pravdu. Chybí mi kontakt s přírodou a vůbec příroda jako taková, těch pár parků, co je tady, mi to nějak nemůže vynahradit!" Povzdechla si...vycítil smutek v hlase své společnice, začal litovat toho, že jí nemůže pohlédnut do tváře a dál seděl na vozíku.
Ale to už vjížděli do téměř prázdného bistra, kde bylo jen párek štamgastů u barového pultu, kteří se s nově příchozími nenechali rušit v popíjení piva. Zaparkovala vozík na druhé straně podniku, jen dál od těch dvou. Posadila se naproti němu. Díval se na ni hlubokýma očima, které jí najednou začaly znervózňovat. Když přišla servírka, objednal kávu a minerálku, přesně tak, jak si ujednali…
"Takže máte ráda přírodu, slečno, to je dobře. Pokud se mohu zeptat, říkala jste, že vám chybí, máte také jiný přízvuk, odkud jste, smím-li se ptát?" …pohrával si s jídelním lístkem, ale nejen oči, ale i jeho ruce, neodpovídaly jeho věku... zmateně četla v jeho tváři.
"Narodila jsem se v Torontu v Kanadě a také tam donedávna žila, ale tady mi chybí "naše" hory, lesy, nádherná jezera, řeky, ve kterých se dají lovit ryby holýma rukama, prostě tady je té civilizace na mě nějak moc!" …posteskla si. Tak, to vás chápu, musí se vám po domově stýskat...zamíchal kávu, kterou mu servírka postavila na stolek.
Aniž by jeden z nich nadál, přistoupil k nim jeden ze štamgastů, v ruce držel rozpitou láhev piva a ten druhý ho následoval…
"Hele prďolo, půjč nán tu svoji krasavici, ať se trochu pobavíme, co ona s takovým..?"…uchechtl se a táhl z něj alkohol, čpěl kouř, lesklé oči opilce svítily. Hnusili se jí oba... Nejlepší by bylo vypadnout, neubrání se dvěma, ale co on, je na vozíku, nemohla bych ho tu nechat.
"Ale tak pánové, copak je nějaká věc, abych vám ji půjčoval a navíc, nás rušíte v konverzaci, vraťte se ke svému pivu, klidně vám zaplatím další rundu. Slečna přišla se mnou a také se mnou odejde! " …v klidu odpověděl, ale klid bylo to, co je vydráždilo.
"Ale copak, takovej krypl a je na mladý, pohledný masíčko! Je jí pro tebe škoda, my se s ní zabavíme líp, na to vsaď tu svoji kryplkáru!" …skřehotal jeden a ten druhý se začal sápat po Ginger. Servírka dělala, že nevidí, neslyší a raději zmizela vzadu. To, co se stalo pak, Ginger, nejspíš nezapomene.
"Nech ji, ty obludo ožralá..!" Nebo co..!" …vysmíval se druhý a začal ji obtěžovat.
"Pusť ji nebo to schytáš!" …dvojhlasný řev opilců a prosby bránící se Ginger se nesly lokálem... "Tohle!!!" Onen muž vstal z vozíku, napřímil se neuvěřitelnou rychlostí a tomu, co držel Ginger za vlasy, jednu vrazil, až dotyčný upadl na zem a rovnal si čelist..a ten druhý ho vybízel k tomu, že je čas vypadnout. Mrazivé ticho nastalo. Ginger se začaly zaplavovat slzy... "Musím jít, nejsem tady nikomu pro legraci!" …brala svoji kabelku a chtěla odejít.
"Ginger, počkej, vysvětlím ti to!" …držel ji za ruku onen muž, co byl evidentně zdráv a žádnou asistenci nepotřeboval... "Jak znáte moje jméno??" hlesla.
"Neřekla jsem vám ho, tak odkud ho sakra znáte a kdo jste?!" …začala se třást po celém těle.

"Omlouvám se! Já, přečetl jsem si ho včera na tvojí uniformě v hotelu!"
 


1.) Zrzka s pihou pod okem

30. března 2015 v 16:30 | Anne-Marie

O teplých červnových večerech chodí dívky nerady samy do kina. Milenci proplétají své ruce a natěšeně si šeptají, čím je asi nový film překvapí, ve vzduchu je v tomto období tolik lásky. Ginger nevěnovala pozornost ani jednomu z páru, snad ji dokonce nezajímal ani film, co se bude hrát. Přišla čistě pro ten pocit, že udržuje alespoň nějaký společenský život. Sál se na malou chvíli proměnil v hučící úl, téměř nebylo slyšet vlastního slova. Vybrala si místo vedle sedaček pro invalidy, protože předpokládala, že tím získá co nejvíce soukromí. Nechtěla, aby se k ní nalepili další lidé a smíchy jí řvali do ucha. Do začátku promítání zbývalo asi ještě deset minut, rozhodla se tedy myslet na včerejší noc.
,,Moc se omlouvám, pane," brečela tenkrát. Pracovala ve špičkovém podniku a ten den nedopatřením upustila spoustu talířů. Ředitel nejmenovaného hotelu byl pedant a okamžitě ji ujistil o tom, že jí všechen exkluzivní porcelán, který rozbila, strhne z výplaty. Nikdy neměla moc peněz, ale tentokrát věděla, že se nedoplatí. Plakala, protože byla naštvaná na sebe - za to, jak pitomě upustila nádobí kvůli své přepracovanosti. Plakala, protože byla naštvaná na celý tenhle hotel - žila pod neustálým stresem a za těžce provedenou práci se jí nedostalo ani trochu toho pitomého uznání. Plakala, protože od té doby, co se sem přestěhovala z Kanady, si připadala obludně prázdná, bez budoucnosti.
Nikdy vlastně nechtěla pracovat jako nějaký poskok, byť v luxusním a velice uznávaném podniku.
,,Promiňte, smím?" z myšlenek ji vyrušil postarší muž na vozíku. Maličko sebou cukla, když na ni promluvil. Vypadala roztomile, když přikývla a pár zrzavých pramínků se jí svezlo do tváře. Možná, že právě to ho na ní prve tolik zaujalo. Nikdy neviděl takové vlasy, zářila v nich všechna divokost ohně. Ostatně i její tvář v sobě skutečně skrývala něco nadpozemského, připomínala mu vílu z pohádky. Lehce se na muže usmála a znovu zabloudila do hlouby své duše.
Na pár dní se u nich ubytoval Michael Jackson, nikdy ho ale neměla, stejně jako většina zaměstnanců, vidět.
Včera, poslední den jeho pobytu, si objednal večeři na pokoj.
,,Zavolal si hotelovou službu, tak už jdi," pobízel ji Jack. Stal se absolutní jedničkou v kuchařině. Připravoval jídla, která se doslova rozsypala na jazyku a tak není divu, že vařil jen pro ty nejlepší klienty. Sám vyrůstal na obyčejném předměstí, o to byl pyšnější, kam až to v tomto oboru dotáhl a do jak prestižní pozice šéfkuchaře se dokázal prosadit. Svou práci si užíval, miloval lehkost, se kterou dovedl nechat oněmět chuťové pohárky nejznámějších osobností.
Na plátně se teď děly neskutečné věci, Ginger nemohla dál přemítat, chtěla se konečně od srdce smát, koneckonců - vtipné scény ji k tomu přímo vybízely. Bylo o ní všeobecně známé, že když jednou začala projevovat svou radost navenek, nevěděla, kdy skončit a zdálo se, že muži dávno sešlému věkem její štěstí vůbec nevadí. Chechtali se na celé kolo a nepřestali, ani když vtipné scény z plátna dávno zmizely. Zanedlouho se už totiž chichotali smíchu toho druhého a také tomu, s jakou nechutí se k nim otáčí ostatní návštěvníci kina. Až teď se na starého pána vedle sebe podívala pozorněji, s jistou zkoumavostí v očích. Takhle zvonivý smích k jeho omšelému zevnějšku rozhodně nesedl. Neslyšela ho už někdy?
,,Dál nesmíte, slečno," zastavil ji jeden z mnoha členů ochranky v chodbě a natáhl ruce k vozíku s jídlem, které přinesla. Dveře do pokoje za ním zůstávaly mírně pootevřené, před malou chvílí se za nimi někdo uvolněně zasmál.
,,To je v pořádku," uslyšela tichý hlas, ,,může jít dál."
Muž vedle ní se jí teď letmo, pravděpodobně omylem dotkl. Všimla si, že nepřišel sám, seděl vedle něj ještě jeden poměrně škrobený, statný černoch. Zrovna teď se k němu stařeček naklonil a okouzleně něco špitl.
Na pár sekund zachytila jeho pohled. Stejnou hloubky měly o oči umělce, jemuž včera servírovala.
,,Dobrý den," špitla tehdy nesměle, ,,jsem z hotelové služby a přinesla jsem Vaši večeři, pane."
Pokoj působil tmavě, všechny závěsy byly z pochopitelných důvodů zataženy. Člověk jeho postavení si nemohl dovolit vyklánět se z okna a kochat se neobyčejným výhledem, jako jiní hosté. Křeslo, na kterém seděl, vypadalo jako z jiného století. Plynulým pohybem ruky jí naznačil, aby vešla. Pozdravil ji téměř neslyšně, věděla, že musí co nejrychleji prostřít a opustit místnost. Nesmí si dovolit na něj zírat, jednu z nich kvůli tomu před necelým půl rokem přece vyhodili. Stačilo by, aby utrousil jedno špatné slovíčko před vedením a má jistou výpověď. Tohle jsou lidi z jiné kasty, když se jim zamane, dovedou vás zničit i kvůli nedosolenému jídlu. Zapomněla na gumičku, rychle si ji svlékla ze zápěstí a svázala si neposlušné kadeře do nedbalého culíku. Chvíli ji jen tak pozoroval, nepředpokládala, že ještě promluví, proto sebou postrašeně škubla, když uslyšela jeho vlídný hlas: ,,Vy jste plakala?"
Automaticky si sáhla pod řasy, jako by snad tímto gestem mohla odstranit rudost a zármutek ze svých očí do neznáma.
Prstem se zastavila až na drobném mateřském znamínku na levé líci, těsně pod okem. Připadalo mu božské.
,,Ticho, vy blbci!" z myšlenek ji vytrhl výhružný tón jednoho nevrlého návštěvníka kina. Byl to rozložitý holohlavý holomek, ten typ, se kterým se rozhodně nechcete dostat do konfliktu. Semkla rty a omluvně sklopila zrak. Nejraději by se teď propadla do země, nesnášela, když na sebe nechtěně upoutávala pozornost. Plaše se usmála na stařečka, který se nepřestával čiperně chichotat. Vzpoměla si, že Michael Jackson se na ní včera usmál s úplně stejnou srdečností.
,,Kvůli tomu nádobí se netrapte, postarám se o to," řekl po tom, co se mu svěřila, ,,jako poděkování za Vaši obsluhu, nebuďte smutná."
V jeho hlase slyšela i určitou prosbu. Neví, proč vlastně tenkrát tak dětsky a naivně odpověděla, že smutná není, protože jde zítra do kina, aby si užila trochu zábavy. Snad nechtěla, aby ji litoval. Ještě ten večer se dozvěděla, že za ni zaplatil všechny rozbité talíře. Pak už o něm podle svého očekávání neslyšela, věděla jen, že dnes ráno opustil hotel.

Protože se nedokázala soustředit, nikdy se nedozvěděla, jak vlastně film skončil. Není to ostatně žádná škoda, stejně stál za starou bačkoru. Nejistě si upravila vlasy a rozpačitě se zadívala na muže, který seděl po její pravici. Netušila, jakým způsobem ji poočku pozoroval, když se bezmyšlenkovitě smála. A s úsměvem na tváři vypadala jako nadpřirozená bytost, tak křehce a zranitelně, že by ji nejraději opatroval ve svém náručí jako kousíček skla. Všechny členy ochranky dováděl k šílenství, když si u nich vyloudil tenhle dobrodružný inkognito výlet. Přišel mu stejně tajemný, jako dívka, žena, sedící po jeho levici. Proč vlastně přišel? Připadal si jako blázen. Když mu servírovala jídlo, působila tak odtažitě. Svěřila se mu, ale třeba to bylo jen ze strachu...ucítil její ostře kořeněný parfém, když se zvedla ze sedačky. Odejde. I ona si uvědomila, že ten podivný stařeček za chvíli jistě opustí kino. Neměla by ho do té doby oslovit? Pokud se zmýlila, bude ji sice považovat za blázna, ale pravděpodobnost, že se znovu setkají, se jí zdála mizivá. Přijde jí tak povědomý, tohle přece nemůže být pouhá shoda náhod. Byla si téměř jistá, že je to on, jeho silná vůně ho prozradila. Přišel snad kvůli ní? Ne, nedokáže ho oslovit, krev se jí nahnala do spánků a srdce zbaběle bušilo v tichém očekávání. Nerozhodně se vydala směrem ke vstupním dveřím.

Kam dál

"Be Bad, stay Dangerous, make HIStory and you'll be Invincible!"
Musíme aktivně usilovat o pravdu. Nesmíme se smířit s kompromisy. Nezvolily jsme si cestu války, ale cestu lásky. Nikdy nepřestaneme snít a nic ani nikdo nás nedokáže zlomit. Jsme pevnější, než všechna ocelová zloba světa. ♥